Půl roku v Číně aneb život ve vlnách | #CHINATALES 14

Wow. Vůbec se mi nechce věřit tomu, že už to bude 6 měsíců, co jsem se na letišti v Praze loučila v pět ráno s tátou a vlastně vůbec netušila, kde že to za těch 20 hodin cestování skončím. Jaké to celé bude a jestli si jsem si přeci jenom neměla koupit otevřenou letenku zpátky do Evropy. Až teď se divím tomu, jak jsem celou tuhle situaci měla neuvěřitelně “na háku”, a jak jsem si byla jistá tím, že to vyjde. Jeden by totiž řekl, že občas je lepší nic neočekávat. Nic neplánovat a tak trochu se nechat překvapit tím, co si pro vás osud přichystá. No, ne že bych s tímhle tvrzením nesouhlasila ale – občas je třeba tomu všemu jít trošku naproti.

Vystoupit ze svojí komfortní zóny a riskovat.
Zkoušet nový věci, potkávat nový lidi nebo se třeba nechat ostříhat v čínským kadeřnictví ačkoliv nemluvíte čínsky.
Poslouchat každý den připomínky dvou malých Číňanek, nechat je mluvit a ptát se na ty nejzáludnější otázky, díky kterým se moje dny jako “fancy” chůva stávají mnohem zábavnější..

Třeba jako když jsem tuhle jela s Athénou z plavání a ona mi začala plánovat moji svatbu s 5 ženichy. Tyhle (nebo alespoň moje) čínský děti jsou na to kolik jim je neuvěřitelně dopředu. Ne jen že čtou, počítají násobky 5 v 5 letech a mluví plynule anglicky, ale také celkem vtipně a logicky (samozřejmě) přemýšlejí.

Můj život podle Athény aneb mých 5 osudových mužu

1. Učitel ze školky Nick, který jí pak bude učit zdarma. To, že je trošku zadaný prý ale nevadí, budu jeho druhá žena.
2. Strážník, co mě bude chránit před zločinem.
3. Hasič – to prý až budu vařit a náhodou třeba něco spálím. Podle A. budu mít také kočku, tak se hasič bude hodit až vleze někam na strom..
4. Učitel plavání, protože o něm říkám že se na něj vždycky těším (to jen proto, že se Athéna plavání bojí a tahle výmluva vždycky zafunguje jako skvělý rušivý element 🙂
5. Doktor, co mne bude léčit až budu nemocná. Více informací o něm zatím ale nemáme 😀

To nejlepší nakonec? Prý se pak všech 5 sejde až zemřu a všichni budou plakat. Čím víc jich bude plakat, tím prý lépe. No, popravdě nevím co si o tom myslet a jen tajně doufám, že tohle všechno je spíš odraz probíraný látky ve školce zaměřenou na povolání. Už chápete, proč si myslím že jsou čínské děti jedinečné? Teď už zbývá jenom zjistit, kde na tohle všechno chodí, protože si jsem jistá že poslední o čem se s maminkou baví je smrt a plakání nad hrobem, haha.

Můj život v Číně se ale netočí jen kolem dětí, samozřejmě
Ačkoliv je hlídání a “výchova” čínských potvůrek jeden z hlavních záměrů tohoto Au Pair programu, najdou se tu i další věci prostřednictvím kterých lze rozvíjet vaše talenty a trávit volný čas. Třeba jako potkávání nových lidí, ochutnávání nových jídel nebo můj oblíbený “útěk” od toho všeho, kdy mířím směr fitko. Moje útočiště, kam mířím nejen když jsem “zničená”, ale také když začínám pociťovat takové ty nálady typu že jsem tu sama…

Stýskání & moje proaktivita
Tvrzení o krizích, stýskání a vůbec všechno točící se kolem toho jednoho slova “homesick” je něco, s čím jsem se naučila pracovat už během svého přebývání v dánském království a napsala o tom nejeden článek. V Číně mne tak žádný významný “šok” nečekal – ba naopak. Podle všech (a hlavně holek z agentury) jsem prý vůbec nejvíc aktivní účastník programu, který je proaktivní. Přijde mi to strašně vtipný. Především pak to, jak někdo může odjet desítky kilometrů od domova, aby pak svůj volný čas trávil čtením knih v parku či čekáním na oběd od kuchařky hezky doma – i když, každý to asi máme jinak…

Možná, že právě to být proaktivní je moje ochrana před stýskáním a přemýšlením nad zbytečnostmi. Protože teď jsem tady. Obklopená palmama, šílenými Číňany kteří mne doslova “žerou” svým pohledem a potvůrkama, díky kterým mám možnost zapracovat na jedné ze svých slabých stránek – trpělivosti (nejsem ale ještě na konci, tak si tohle téma nechám na jeden z nadcházejících článků).

Nakupování bot v Číně jako výzva
V poslední době se mi také začíná zamlouvat kombinace šatů s teniskami, jenže… Koupit dámský boty, natož tenisky větší jak 39 je v Číně skutečný umění, jelikož právě 39 tady končí většina dámského oddělení. Nezbývá mi tak nic jiného, než to tady odchodit v tom co jsem si sem přivezla a vystačit si s procházením appek na telefonu typu AboutYou a spol. Všechno má ale samozřejmě i své slunné stránky – alespoň tu neutrácím za zbytečnosti. Aneb když to není, není za co utrácet 😀

Zpátky v čase a ready na všechno, co se má stát
Netuším jestli jsem prostě jen tak “snadno” ovlivnitelná, nebo se to všechno děje tak nějak samo. Čím déle jsem totiž v Číně, tím více mám chuť měnit všechno kolem sebe a na sobě samotné. Ať už to je radikální změna vlasů, makání na sobě nebo moje změny v oblékání, prostřednictvím kterých se tak trošku dostávám zpátky v čase. Jak jinak si taky vysvětlit to, že moje oči v obchodech přitahuje všechno s květinovým či puntíkatým potiskem. To všechno v pastelových tónech, samozřejmě. Mám takové tušení, že za to můžou právě moje čínské příšerky a všechno to povídání o pohádkách, princeznách a vůbec to, jak teď vidím spoustu věcí jinak…

Že jsem teď strašně vděčná za všechno, díky čemu jsem se dostala až sem. Že můžu být “silná” ale zároveň i “odvážná” holka, která zbožňující svou nezávislost (aneb co mne Dánsko naučilo), a zároveň si v sobě nechat i tu část, kdy vám někdo otevře dveře, nebo vám někdo “jen tak” řekne nějaký ten hezký kompliment 🙂 Pravděpodobně si po návratu zpátky do Evropy budu připadat jako mimozemšťan, a možná že mi bude trvat trošku dýl si na realitu toho všeho zvyknout. Částečně jsem na to ale všechno už připravená a ready na to, vzít si s sebou to nejlepší. Samozřejmě z made in China 🙂