Sólo život v Číně, šílený host rodiny & můj budget | #CHINATALES 13

Jelikož už to je nějaký ten pátek, co jsem vás naposledy obohatila o nějaký ten svůj zážitek ze své host rodiny, přišel čas to napravit. Je opět středa. Den, během kterého samu sebe hýčkám kafíčkem v Costě, a to i přes to, že kafe tady vyjde skoro nastejno jako v Praze a já bych za tu cenu mohla mít dvoje výborný nudle. Pro mne je to ale takový rituál. Chvíle pro mě a příležitost, během které můžu pozorovat kolemjdoucí Číňany, palmy a taky pokračovat v psaní svého online příběhu. Možná, že bych vám měla to svoje “kavárenský” zátiší vyfotit, ale do toho se mi moc nechce. Troufám si říct, že mnohem víc oceníte víc “autentický” fotky, nebo ne? Třeba jako tuhle dole z města, který bylo l-i-d-u-p-r-á-z-d-n-ý.

Solo fotky a zamítnutí víza
Jak už jsem vám psala v předchozím postu nebo sdílela prostřednictvím minulého VLOGU, jsem jediným přeživším z naší Au Pair party. No, nebudu kecat. Občas si říkám (dobře, skoro pořád) jak důležitý je kolem sebe mít lidi kteří jedou na stejných vibes jako vy. Holky mi chybí, stále jsme in touch a já se snažím navazovat přátelství nová. Už to ale neberu tak vážně a spíš se snažím o to, abych aspoň jeden pracovní den v týdnu strávila s novými Au Pairs. To aby mi z těch čínských dětí úplně nehráblo, protože občas je to fakt na hlavu. Aktuálně mi tu zůstala jen Danielle z Texasu a nedávno sem do Šen-Čenu přijel i jeden Au Pair Američan, z kterého doslova “září” prvotní nadšení (což už mám za sebou, haha).

O nové zážitky tak určitě nebude nouze a já jen doufám, že si to tady ještě společně pořádně užijem. V poslední době to totiž v agentuře nebylo moc veselé, a to hlavně kvůli zamítnutým vízům Au Pair z Jižní Afriky (který se nakonec musí vrátit zpátky domů) a její kamarádce, kterou její rodina doslova “šikanuje”. Jasmine je tak aktuálně v re-matchi a hledá novou rodinu, kde jí budou respektovat a ne ji brát jako levnou pracovní sílu. To je totiž něco, na co si při výběru rodiny musíte fakt dát pozor a zbystřit při jakémkoliv podezření či nejasnosti. Není totiž tajemstvím, že se jako první agentura snaží vyjít vstříc rodině (jakožto jejich zákazníkovi co platí, a né zrovna málo), a pak až samotným Au Pairs. Taková moje “mezi-námi” informace, protože prostě proto 🙂

Osudy, karma a první dobré
Čím více historek jsem slyšela, tím více si vážím a jsem ráda za svojí host rodinu. Přijde mi to strašně osudový, že jsem u nich vůbec skončila a přitom byly můj “první” match a hele – ono to klaplo. Tohle se mi ostatně nestalo poprvé a já si říkám, ještě že to zatím funguje jen takhle, protože si nedovedu (a taky nechci) představit, kdybych takhle skončila se svou tehdejší první láskou. Ať už to byl osud, karma nebo instinkt – jsem teď ta, které většina dalších nespokojených Au Pairs závidí. Všechny “malý” věci ohledně života s mojí čínskou rodinou se tak snažím víc přehlížet a brát je víc jako takovou výzvu, kterou musím přežít.

Třeba jako to, když se mi Athéna vzteká, Vicky nadává nebo taky to neustálé “ranní” plivání mojí kuchařky, zatímco si vychutnávám svojí snídani. Chvíle, kdy mi host mum dává feedback jako že mám být víc trpělivá, nezvyšovat hlas a nenutit holky do úkolů a spíš počkat. Taky ale to, když moje host-rodina ze dne na den změní plány a já tak musím rušit ty svoje “last minute” (prostě Číňani, no). Změna rozvrhu je  pro mne asi to nejhorší, ale sem tam se to otočí v můj prospěch – hlavně tedy, kdy se host mum rozhodne vyzvednout Vicky a já mám pick up Athény až v pět. Takovýhle zprávy mám já úplně nejradši, haha 🙂

Hospodaření s penězi, šetření & můj budget
V neposlední řadě bych se dneska chtěla rozepsat i o finanční stránce věci a to nejen kvůli tomu, že mi na ní v poslední době chodí hodně dotazů. Doporučený plat nebo “kapesné” jak se tomu v Číně říká je totiž (alespoň z mého pohledu) DOST podprůměrný a měsíčně přežít jen s 1500 RMB (což je částka, kterou dostává většina Au Pairs) a ještě z toho našetřit na cestování po skončení programu je nemožný! Dobře, nemožný pro lidi jako já, kteří si sem tam něco dopřejí (protože jste v Číně, že jo), nesedí doma na zadku a prostě si to chtějí užít. Naštěstí ale patřím mezi šťastlivce, které jejich rodina odměňuje nadprůměrně díky čemuž si můžu dovolit všechny ty “fancy” návštěvy restaurací a ještě si dávat každý měsíc něco na stranu na moje nadcházející cesty. Peníze jsem si ale začala dávat “do obálky” až nedávno, protože jsem si prostě řekla, že to zvládnu.

No, a taky že jo. Stáhla jsem si aplikaci, kam si poslední 3 týdny píšu všechny svoje útraty (v dalším příspěvku/videu budu určitě sdílet své měsíční zjištění) a přestala jsem s sebou nosit větší množství peněz, které mne akorát neustále lákalo lézt do obchodů a kupovat věcí, který nepotřebuju. To nejlepší? Fakt to funguje a já zároveň nějak extra nestrádám – jen o všem více přemýšlím.

O tom, jestli půjdu jednou do Starbucksu, nebo si dát raději kafe v malé kavárně či nad tím, jestli si “potřebuju” koupit nové oblečení, když tu stejně budu muset minimálně půlku svý aktuální skříně darovat na zdejší charitu (můj cíl je vejít se do velkých 2 kufrů, jen 2!). Přitom mám stále své další zdroje příjmů, které do svého “každodenního” fungování v Číně nechci vůbec motat. Proč taky, když si můžu vystačit s tím co mám a stále si dopřát luxus v podobě kafe v Costě jednou týdně 😀 Fakt jsem teď šťastná za to, že jsem schopná se o sebe postarat a svoje prostředky používat s rozvahou. Za to, že jsem si v Dánsku nekoupila XY skříní, že nekouřím a neutrácím za alkoholy a taky to, že se teď vyznám v marketingových strategiích, díky kterým se stávám více (ale né úplně, že jo) odolnou.

Taková typická pracovní středa a “školou posedlí” Číňani
Je skoro půl jedenáctý, a já se tak za chvíli přesunu směr fitko, kde mne od dvanácti čeká skupinová lekce na kterou chodím každou středu. Hned po tom poběžím vyzvednou Vicky, kterou vezu domů a hned potom sedám do dalšího auta směr školka. Vyzvednu andílka č.2, který mne každou středu prosí že “nechce” plavat, melu jednu blbost za druhou abych ji povzbudila a těším se na nadcházející boj sprcha vs. Athéna, během kterého vždycky skončím celá mokrá. Následuje cesta domů, večeře a nekonečný množství úkolů, opakování slovíček a přemlouvání. Většinou mi moje “směna” končí v 10 večer, kdy si děti přebírá host mum a já mám sílu maximálně na půlku filmu.

Třeba včera jsem ale pracovala až do půl jedenáctý, což se stává tak dvakrát, třikrát do týdne (Číňani dávají obecně velký důraz na vzdělávání, proto se doma tolik učí). Doufám že teď chápete, proč nepatřím mezi chůvy s (pod)průměrnou výplatou a že taky to, že můj život v Číně není jenom odraz toho co vidíte na mých videích na YouTube (kde vás je už 2000, jupí!) nebo Instastories. Sem tam mi totiž přistanou v mailu fakt zajímavý dotazy a já si pak říkám, jak já to dělám že na vás působím tak pozitivně a plná energie i přes to, že občas spím jenom čtyři a půl hodiny. Ať už je to jakkoliv, asi to nechám být tak jak to je. 

Krásný den z Číny,
Lenny