Slečna na hlídání a moje překonávání překážek v Číně

Je sobota odpoledne a já čekám na Athénu, až se vrátí z herny kam chodíme každý týden. Zase mám chvilku pro sebe – skoro jsem dokončila další video a jelikož se mi teď jako na potvoru nechce psát to co bych měla, píšu tenhle článek. Dá se říct, že sobota vlastně není zas tolik náročný den, alespoň co se teda práce týče. Moje americano, který jsem si koupila v místní kavárně za 26 RMB je už skoro na dně a já si vedle do diáře sepisuju nápady na články, které bych teď v následujících měsících chtěla napsat. Jedním z nich je ostatně i téma, o kterém bych se s vámi ráda podělila i dneska. O tom, jak mám občas chuť prásknout dveřma a následně je zamknout a taky o tom, proč je práce s dětmi tolik podobná jízdě na horské dráze. Protože možnost vystoupit za jízdy v Číně jaksi (ne)existuje.

Slečna stupid, ugly & crazy
Nevím kde na to přišly, ale nějakým způsobem jsem se vůči slovům jako tyto stala tak imunní, že už je snad ani nevnímám. Hlavně moje starší host kid, díky které si ostatně buduju svojí trpělivost a učím se řešit problémy tak, abych nejednala na základě emocí. Teda až do doby, kdy udělá něco fakt neakceptovatelného (příběh o squash raketě jste už slyšeli, nebo ne?) – to jde všechno úplně stranou. Práce Au Pair v Číně sice není úplně o výchově, ale i tak máte většinou od rodiny dovoleno děti vést ke slušnému chování. Kromě toho, že si v Číně občas přijdu jako papoušek a živá hračka v jednom, tady rozvíjím svůj tragický herecký talent. Být vážná je totiž jedna z posledních vlastností, který mi byly naděleny. O tom ale zase někdy jindy…

Ty moje skvělý dny v Číně vypadají takhle. Ty horší si radši užívám ve fitku, kde se umím dokonale zbavit stresu…

Protože v Číně překonávám samu sebe
Asi nějak takhle bych to popsala. Neustále tady v Číně překonávám nějaké překážky a řeším problémy, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Pětiletá Athéna chce po mě koupit kočku. Vicky chce zase koukat na make-up tutorialy, zatímco po mě host mum chce to, abych se s ní bavila o politice, basketu nebo chemii. Vyjít z toho všeho tak, aby se se mnou děti bavily a zároveň si udržet svůj respekt není zrovna úplně easy. Vicky totiž basket zrovna nemusí a já z chemie a fyziky sotva prošla 😀 Všechno si tak musím připomínat ještě předtím, než spolu začneme něco probírat. Ztratit svůj respekt v Číně totiž nechcete, to pak teprve začíná show 😀

V polovině horské dráhy a datumy odjezdů
Vlastně tomu nemůžu vůbec věřit – v Číně jsem už téměř 3 měsíce, což je polovina mého smluveného pobytu a já si tady přijdu jako doma. Teda skoro. Jediná věc, která mi to tady kazí jsou datumy odjezdů mých nových přátel, které jsem si v Šen-Čenu stihla najít. Něco, o čem na začátku nikdo tolik nepřemýšlí, a zároveň to co přijde skoro vždycky – loučení a ačkoliv si v tomhle přijdu už celkem dobrá, furt s tím nejsem tak úplně smířená. Úplně si pamatuju ten den, kdy jsem se poprvé potkala se Sabine a vtipkovala jsem, že stejně za tři měsíce odjede. No, a teď to jsou už skoro ty “tři” měsíce. Zároveň má tohle všechno přeci jen něco do sebe. Uvědomuji si totiž, že na návratech domů vlastně není vůbec nic špatného a že i doma na vás může čekat spousta nových věcí. Navíc, ty opravdový přátelství vydrží ať se děje cokoliv, nebo ne? Každopádně tady jsou ty věci, které chci v Číně ještě stihnout/zažít..

Plány na moje následující měsíce v Číně

Mluvit víc Čínsky (i když s chybama, ale co)
Víc komunikovat s rodinou v Česku
Potkat co nejvíce nových lidí
Jít alespoň na jedno rande s Číňanem a pak o tom napsat
Ochutnat brouka ve Wangfujing Snack Street
Vyjít znova na Velkou Čínskou Zeď
Psát víc článků na blog & točit videa
Nesdílet nesmyslný kraviny na Instagramu (i když si občas prostě nemůžu pomoct)
Užít si to všechno tak jak to nejvíc jde…