Londýn | Tam kam se vždycky ráda vracím

Londýn. Moje asi poslední evropská zastávka co se týče velkých měst (aspoň teda pro tento rok) a místo, kam jsem zavítala po téměř dvou letech. Nebudu lhát. Hned po příletu se na mě vrhla nostalgie a já si sama na letišti přišla asi tak, jako když jsem u dědy na návštěvě. Ne fakt. Na sobě mám máminu “šťastnou” bundu, kterou si koupila v New Yorku když mi byly asi tak dva roky a ve které se cítím jakoby mi patřil celý svět. Štástná asi tak, jako když v kině skončil film Mamma Mia 2  a já věděla, že to pro co jsem se teď rozhodla je ta správná volba.

Říká se, že cestování vám otevře nový pohled na svět. A taky že jo.

Snažím se ignorovat letištní butik Boots a M&S a moje první kroky směřují na autobus směr Liverpool street, odkud se vydávám směr sídlo mojí čínské kamarádky Shuman. Teda aspoň to jsem si myslela, než jsem došla k univerzitě kde jsem si dva roky zpětně dělala svoje zkoušky z angličtiny. Tam mi totiž došlo, že tady určitě nikdo nebydlí a taky to, že jsem se ve svých “google maps” překlikla. Omlouvá mě to, že jsem ten den spala asi tři hodiny? Snad ano.. To už jsem ale na té správné cestě, vystupuju na stanici Holloway Road, kde mi přítomný neznámý radí, ať si nedávám telefon do kapsy a někdě v dálce se blíží Shuman, u které jsem celou dobu bydlela (byl to ten nejmenší pokoj, jaký jsem kdy v životě viděla, fakt!).

Někdo by řekl, že přátelství jako je to naše je nemožný. Já si ale myslím, že možný je naprosto všechno. Společně jdeme vyzvednout její diplomku, nafotíme památeční fotky před UCL a směřujeme do Whole Foods, kde mají jedno z nejlepších burriotos, které jsem kdy měla. Touláme se městem a já si vzpomenu na fortune cookies ( čínské oplatky, které vám prý předpoví budoucnost). Ty si kupujeme v londýnským China Town, kde se od té doby co jsem tam byla naposled nic nezměnilo a kam se během mého pobytu vydáme ještě několikrát…

Budoucnost ve svých rukách
Nic jiného taky nezbývá, jelikož nám “sušenky” neřekly vůbec nic 😀 Asi jsem moc bláznivá na to abych věřila v to věřila. Touláme se městem, užíváme si londýnské “vibes” a já ne nestačím divit tomu, kolik zajímavých lidí najdete na ulicích tohoto velkoměsta. Vážně. Londýn pro mne totiž bude vždy místo, kde může být každý sám sebou a kde neexistují žádné hranice. Alespoň co se týče módy a místní celkové diverzity.

Mamma Mia here we go again!
Jít v Londýně na muzikál byl jeden z mých dalších nápadů, který absolutně předčil všechna moje očekávání. My jsme šly na muzikál Mamma Mia!, který běží v Novello theatre (tady každé divadlo uvádí jenom jeden muzikál, chápete to?). Už taky chápu, proč je celá Covent Garden plná divadel a já už teď přemýšlím, na co půjdu příště až tady zase budu. Lví král? Chicago? To se uvidí..

Po dvou letech zpátky
A já si přijdu, jakoby to bylo včera. Možná, že za to může ten místní londýnský vzduch nebo to, jak je tady v metru strašné teplo a jak malé jsou ty místní vagóny. Skoro jsem zapoměla na to, jak londýňané spěchají během “rush hours” a na to, jak se všudypřítomné hospůdky nacházející se v těch nejvíc “cute” uličkách plní Brity, kteří zde slaví konec pracovního dne. Takový ten moment, kdy bych snad i začla pít pivo. A určitě bych nebyla sama 🙂

LIVE. LOVE. LONDON
Londýn je skvělý a to nejskvělejší je to, že ty nejlepší momenty tady jsou ty co vás nic nestojí. Ať už se nacházíte před Tate Modern, kde právě zpívá dvojník Eda Sheerana zatímco pozorujete Temži, nebo se snažíte zapamatovat si to, jak vypadá večerní Londýn pln světel. Takové ty momenty, kdy přesně víte že všechno se děje z nějakého důvodu a vy se cítíte šťastní právě tam, kde zrovna jste. Moment, kdy se nebojíte toho co příjde protože věříte že to všechno bude stát za to.

Stojím na zastávce na Baker Street a vyhlížím autobus, který mne doveze na Luton. V letadle pak z okénka pozoruju to, jak se všechno začíná postupně zmenšovat a vzdalovat. Dobře, né tak úplně. Jsou totiž věci a lidí, od kterých vás ani ta největší vzdálenost nikdy nerozdělí. No matter what.

Tak zase jindy,

L♥